Proč podnikat sociálně? Protože rodina.
Za těch spoustu let, co mám vedle sebe na světě svoji starší dceru Aichu, jsem prošla nejrůznějšími zaměstnáními.
Byly jsme samy, počítala jsem každou korunu, z vlastního rozhodnutí jsem už dříve nedodělala školu, maturitní komise na mě čekala marně, takže zaměstnavatelé se o mě zrovna neprali. Byla jsem ráda, že „aspoň nějakou práci“ mám. Dcerka byla ve školce nebo u prarodičů, nikdo se se mnou moc nepáral. Už tenkrát jsem si snila o tom, jaké by to bylo vymyslet si práci tak, abychom mohly být víc spolu. Moct přizpůsobit pracovní tempo sobě a jí, našemu životu, nehnat se jak blázen z práce do školky, pak domů, uvařit uklidit, jít si lehnout a druhý den znovu.
O mnoho let později se narodila druhá dcera. Zásadní rozdíl byl ten, že jsem vedle sebe měla tentokrát oporu – mého muže a otce Amélky, Josefa. Jenže závazků k placení bylo tolik, že z jednoho platu dlouho vyžít nešlo. Koloběh práce-domácnost na sebe nenechal dlouho čekat. Seděla jsem v paneláku v Ruprechticích (když teda byla chvíle si sednout) a snila o životě na vesnici, s velkou zahradou a polem za domem. Viděla jsem tam ty naše holky pobíhat, hrát si, učit se, spolupracovat s námi. Nevěděla jsem přesně, kde by to mělo být a co by nás mělo živit, ale cítila jsem, že právě „to“ je naše cesta. A jen o několik let později se naše sny plní. Ještě v paneláku jsem si dodělala všechny tituly, co mě dělily od „normální“ práce. I to sociální, malé vysokoškolské, takže můžu dělat, co mě baví. Konečně. Přiznám se bez mučení, že všechny dny nejsou tak idylické, jak jsem si je v hlavě vysnila. Jsem vděčná osudu (i ministerstvu), že nám vyšel projekt a my se mohli posunout v čase o několik let dopředu.
Naši práci se snažíme plánovat tak, aby nenadálá rodinná situace nebyla pro mámy z Levandulovny fatální. Teď na jaře, když byly školy a školky zavřené, měly naše děti školu na poli. Psaly si úkoly, sázely levanduli, razítkovaly, schovávaly se spolu ve stodole a někdy jsme o nich celé dny nevěděli. Někdy jsou dny, kdy to nejde. Když mám hodně administrativy a sedím celé dopoledne u počítače, mívám výčitky svědomí, že nechávám Amélku svému osudu. A někdy jí pustím víc pohádek, než bych chtěla. Potřebuju klid a soustředění. Někdy jsem na sebe naštvaná, že je toho hodně a nemůžu ji mít u sebe. Ale jsem doma, teď na jaře jsme hodně na zahradě a na poli. Přesně, jako v mých snech v ruprechtickém bytě 2+1. A mám vedle sebe skvělé kolegyně, a i díky nim mi naše práce dává smysl. Mají možnost pracovat na zkrácený úvazek, uzpůsobit práci své rodinné situaci, pružně reagovat na to, co se doma děje. Jejich den tak nemusí být jen úprkem mezi prací a rodinou, a nejen proto je pro mě důležité utvářet sociální firmu.
Vaše Adéla z Levandulovny