Příběh domu kde vše voní po levanduli
Kafka, rytíř Raspenavský, panský lovčí Neumann a ti druzí
Když jsme vybírali místo, kde zapustíme kořeny, bylo podhůří Jizerských hor jasnou volbou. Necháte-li Liberec za zády a přehoupnete se přes Oldřichovské sedlo nebo Albrechtický kopec, naskytne se vám dramatická podívaná. Jizerské hory tu stoupají od řeky Smědé strmě vzhůru a působí jako temný ochránce místního kraje. (Kéž by tomu tak bylo.)
Náš dům stojí u silnice do Hejnic, v Lužci, jako součást obce Raspenava, jejíž název se zřejmě odvozuje od rytířského jména „ves na Raspově nivě“. Pozemky a zahrada se pak rozléhají v místě, které se dříve nazývalo „Mildeneichen“, tedy „Nivička“. Pole, řeka i silnice jsou zde v rovině, od stodoly dohlédnete až k železniční trati, která odděluje Lužec od Pekla. Až takhle daleko od světa my bydlíme. A když se obrátíte k Peklu zády, uvidíte levandulové pole, sad i prastaré žulové kameny lemující pozemky místních zemědělců, velkostatkářů i malých rolníků.
Oblast podél Sloupského potoka a řeky Smědé byla a je úrodnou krajinou, největšího rozmachu dosáhlo Frýdlantské vévodství (takovým titulem se zdejší kraj doopravdy honosil) za éry Albrechta z Valdštejna v dobách velkých společenských změn a útěků protestantů do nedalekého Saska či přímo do oblasti Lužice. Stejně tak v „Nivičce“ žil v našem domě v roce 1580 jakýsi Gregor Augsten, bednář a sudař, i se svými dvěma syny, o nichž se dozvídáme ještě ze soupisu podaných z roku 1610. Během první poloviny 17. století jejich stopa mizí a při soupisu katolických obyvatel z roku 1651 se dozvídáme o rodině „nového člověka“, domkaře Georga Neumanna. Jeho synové a vnuci se až do konce století živili jako panští lovci. (Jeden z Neumannů se dokonce v roce 1779 setkal se samotným císařpánem Josefem II., t.č. na inspekční cestě Lužcem.) A teď zbystřete – v roce 1713 se v soupisech objevuje Heinrich a Hanz Neumannovi, jeden je mlynář a druhý – zahradník. Tam, kde rostou dnes levandule, pěstoval Hanz možná byliny, trvalky, keře, sukulenty. Jak si vašnost přála. Tušila jsem, že nejsme první, kdo pečuje o kus země za domem, nejen pro obživu rodiny, ale i pro potěchu zahrady a oka zákazníka. A když je vlahý večer, sedávám pod mohutným dubem, popíjím červené víno a představuji si, jak Hanz se svou rodinou zalévá růžové keře a s německou pílí opečovává vše, co mu v zahradě roste pod rukama.
Rodina Neumannova obývá dům až do r. 1802, kdy zámečnický mistr Gotfried Knirsch směňuje svůj dům a zahradu č. p. 21 za dům po zemřelém Josefu Neumannovi. A v r. 1883 kupuje dům Franz Wildner, jemuž jeho původní dům lehl popelem. Wildnerovi bydlí v domě až do druhé světové války. Po válce jsou, stejně jako většina německých sousedů, nuceni odejít. Dům odkupují manželé Uhurovi. Ty svedl dohromady jejich válečný úděl – oba pocházeli z Polska a oba byli za války totálně nasazeni v raspenavské koželužně. Marie byla na začátku války čerstvě sedmnáctiletá, žila na statku s rodinou Wildnerových a starala se i o jejich děti. Na statku tak strávila většinu svého dlouhého života, dožila se úctyhodných pětadevadesáti let (můj muž tvrdí, že za to může zázračná voda, kterou tady pijeme, a já mu věřím!). Od rodiny Uhurových víme, že ještě v 70. letech bylo na pozemcích, kde dnes máme pole, zahradnictví. Je to dobré, jsme tam, kde máme být.
P.S.: Ještě jak to bylo s tím Kafkou. Tak to je právně děsně tajemný. Mladý Franc pracoval pro pojišťovnu a vyjednával lepší podmínky pro zaměstnance podniků. Ve své gesci měl i zaměstnance a zaměstnavatele textilních továren. A právě jedna taková textilní továrna jej zavála i do tajemstvím opředených ulic meziválečného Frýdlantu (kde údajně bydlela i jeho sestra, možná proto sem tak rád jezdil?). Není to teda úplně jisté, ale je dost pravděpodobné, že právě členitý frýdlantský zámek se mu stal předlohou pro jeho román. Takže až k nám zajedete, můžeme spolu pod dubem popít voňavou limonádu z levandule a tiše se začíst do románu bez konce.
Vaše Adéla z Levandulovny